PŘEKLADATELSKÝ PROBLÉM HOMONYM, Josef R.Beneš

Homonyma, souzvučná slova, jsou stejně znějící slova různého významu. Vznikají přenesením významu (jazyk - orgán, jazyk - řeč; ucho - orgán, ucho tašky; zámek na dveřích, zámek - palác). Homonymií (chybou vznikající z použití několika významů jednoho slova nebo použití homonym jako totožných) rozumíme obvykle střetnutí dvou rozdílných designátů ve společném pojmenování a to v úrovni téhož jazyka a stylu. V lexikální oblasti přitom rozlišujeme primární homonymii, jestliže ke zvukové shodě vedl hláskoslovný vývoj dvou od původu nepříbuzných slov (např. Miete „nájem/krecht“), a homonymií sekundární, jestliže se obsah polysémního slova časem rozštěpil na dva samostatné významy, takže se dnes již nepociťuje jejich původní souvislost (např. ledig „volný/neženatý“).

Vedle těchto typů homonymie, běžných v celonárodním spisovném lexiku, setkáváme se také ještě s případy homonymie oblastní, a to tam, kde se společný jazyk dále vyvíjel v politicky odlišných teritoriích. V okruhu německého jazyka je to vedle ústřední německé oblasti, ovlivněné svého času rozdělením Německa, oblast rakouské a švýcarské formy němčiny, nepočítáme-li s územními diferencemi, které mají prakticky jen okrajový význam, např. němčina v Alsasku, Lotrinsku a Lucembursku.

Oblastní homonymii možno takto sledovat ve všech jazycích, pokud se rozvíjely také mimo mateřské území; je tedy známa zvláště v angličtině, francouzštině, španělštině, portugalštině a nizozemštině bývalých kolonií a v moderních nástupnických státech. Příkladem homonymního rozštěpení tu může být anglický výraz corn, značící v ostrovní angličtině semeno obilovin, popřípadě přeneseně obilí samo, který se však v americkém slovníku ustaluje přes determinované (Indian) corn k současnému významu „maize“ (kukuřice) a z něho metaforou v označení sentimentální slátaniny, kýče (motiv: prázdná kukuřičná palice). Obdobný vývoz zasáhl německý význam Korn, „obilné zrno“, který se v jižních a středních oblastech rozštěpil v označení reprezentativní zrniny „Roggen“ (srov. dvojici Kornblume/Roggenblume) a dále v elipsu (výpustku) Korn = „Kornbrantwein“.

Těmto oblastním variantám je příbuzná homonymie mezijazyková. Je to v podstatě slovní, nefrazeologická analogie, významově rozrůzněná, charakterizovaná buď stejným pramenem výpůjčky nebo stejnou motivací překladu. Ani její materiál není nikterak jednotný. Posuďme nejprve případ významových rozdílů, jež vyplývají z odlišného přístupu ke společné předloze obou jazyků, nejčastěji k řeckolatinským a románským modelům tzv. europeismů (internacionalismů). Příkladem tohoto druhu mezijazykové homonymie mohou být zvláště tlumočníkům až příliš nepříjemně známí „zrádní přátelé“ (faux amis) typu evidence: zde anglické, francouzské (évidence) a německé (Evidenz) pojmenování traduje původní latinský význam (evidentia) jako „důkaz“ nebo „svědecká výpověď“. Naproti tomu české homonymum s významem „vedení záznamů“, „vedení v patrnosti“, resp. též termín účetní evidence „Rechnungswesen/Buchführung, spočívá na rakouské variantě Evidenz („in Evidenz führen“).

Takovýchto příkladů záludného souznění by bylo možno jistě uvést více. Podstatná jsou česko-německá interlingvální homonyma, vzniklá působením rozdílné mimojazykové skutečnost. Je tomu tak především v odborném názvosloví oněch odvětví, která se vyvíjela izolované v domácím prostředí bez mezinárodní kooperace a kde tedy možnost omylu při eventuálním přejetí cizího názvu je nasnadě. Sem patří zvláště nomenklatury nesouměřitelných terminologických systémů, jejichž růst byl určován v institucionálním nebo výrobním smyslu specificky domácími poměry.

Jako příklad takovéto věcné a termínové nesouměřitelnosti možno uvést ukázku ze školské soustavy v německy mluvících zemích. Je-li třeba přeložit například názvy Realschule nebo Mittelschule, nelze je vždy prostě automaticky tlumočit naším „reálka“ a „střední škola“, pokud není jasno, z které jazykové oblasti a z jaké doby pochází text. Teprve porovnáním systémů je možno zvolit přesný ekvivalent. Podobný případ je v názvosloví státní správy v pojmenování územních jednotek , např. Kreis, Bezirk, event. Landkreis či Regierungsbezirk.

Markantně se projevuje tento homonymní typ v oblasti tradiční malovýroby, vázané krajově i technologicky, totiž v oblasti potravinářství. Tak například homonymní dvojice Filet/filé bývá častým zdrojem omylů. Žádá-li český zákazník nebo host v restauraci filé, nečeká nic jiného než vykostěné řezy z mořské ryby, většinou tresky. Český název se tak stal dnes obecně synonymem pro dovážené rybí maso. Němčině je toto zúžení cizí; myslí-li Němec na mořskou rybu, musí determinovat Fischfilet, Heringsfilet aj. Naproti tomu je v němčině Filet podle původního francouzského úzu odborným i běžným označením pro svíčkovou pečeni („Lendenstück vom Schlachtvieh und Wild“) popřípadě pro vykostěné prsní partie drůbeže („abgelöstes Bruststück vom Geflügel“), jak ukazují odborné složeniny Rinderfilet se synonymy bavorského Lende, rakouského Lungenbraten, Kalbsfilet, Schweinefilet (rakouské Jungfernbraten, srov. česká „panenská svíčková“) anebo Filetsteak a Filetbraten (v kuchyňské úpravě též Sauerbraten, rakouské Lungenbraten, „svíčková v omáčce“).

Podobným nedorozuměním je mylná ekvivalence Karbonade/karbanátek. České slovo karbanátek známe dnes ve dvou významech, a to jednak jako starší jateční termín pro „telecí krk“ odpovídající německým názvům Hals, Spitzkamm, Halsstück a rakouskému Halskarree, jednak jako „smažený karbanátek“, totiž „smažený bochánek nejčastěji z rozemletého masa nebo zeleniny a housky“. Tento populární pokrm je znám v Německu jako Bulette nebo Deutsches Beefsteak a v Rakousku jako Fleichlaibchen nebo Laibchen. Český název zachoval zajímavým způsobem spojitost s původním italským, francouzsky zprostředkovaným pojmenováním masového řízku či kotletu (carbonata - carbonnade) pečeného kdysi nad přímým plamenem na roštu (odtud motivace „carbon“) . Ve vídeňské kuchyni první poloviny 19.století se pak vyvinula nová úprava tohoto „karbanátku“, smaženého na způsob dnešních sekaných máslových řízků, a to s názvem „farschirte Carbonaden“, z pečeného telecího masa, jemně usekaného a smíšeného s vejcem, strouhankou a přísadami. Aby podobnost s původní „carbonnade“ byla alespoň symbolicky zachována, bylo žebro skutečného karé nahrazeno kusem seříznutého petrželového kořene. Při dalším zjednodušení přípravy zbývalo z karbanátku odstranit již jen umělé petrželové „žebro“ a použít prostších druhů mletého masa, aby vznikl dnešní tovar. Německé Karbonade však podrželo nadále pouze původní význam „in Scheiben geschnittenes Rippenstück vom Schwein, Kalb und Hammel“.

Matoucí homonymie, tentokráte čerstvějšího data, vězí také v páru Leberkäse/játrový sýr. Český kalk (pojmenování utvořené přímým napodobením cizí předlohy) se od jisté doby rozšířil v naší potravinářské terminologii vedle běžně užívaného pojmenování „játrová paštika“ pro výrobek kompaktního, hladkého a lesklého řezu, dodávaný v typických hranolech se špekovým a staniolovým obalem (Leberpastete). Termínem Leberkäse označuje jižní typ němčiny a její rakouská varianta „sekanou pečeni“ („sekanou“, „sekanina“), označovanou ve středních oblastech a v severním Německu jako Wiegebraten, Hackbraten, Hackepeter, tedy pečený fabrikát známého vekového tvaru, ovšem s krajově podmíněnou chuťovou toleranci. Jižní název Leberkäse odkazuje, např. ve specialitě „Schweizer Leberkäse“, ke starším recepturám, v nichž se při přípravě sekané pečeně počítalo také s játrovou přísadou. Druhá součást názvu „sýr“ je dědictvím starší francouzské metafory, navazující na bochníkový tvar venkovských sýrů (srov. např. druhy fromage de tête, fromage de Strasbourg a zvláště fromage d´Italie s masovou i játrovou hmotou). Po vypuštění játrové součásti sekánky jméno jednak zůstalo (Leberkäse). jednak se adaptovalo na odborné Fleischkäse. Jediný styčný bod s naší paštikou má severoněmecké krajové pojmenování Leberkäse, jež zde ovšem značí především výrobek na způsob játrového salámu v umělém střevě. Při posuzování takových významů musíme mít na paměti, že v německé výrobní praxi je hranice mezi jednotlivými denotáty plynulá, že tvarové a obsahové rozdíly mezi jednotlivými druhy nejsou tak kategoricky normovány jako u našich jednodruhových výrobků. V bohatém německém sortimentu, zpestřeném tradičními specialitami (ke klasickým krajům masné produkce patří obzvláště Duryňsko, Brunšvicko a Hannoversko) najdeme totiž celou škálu chuťově odlišných druhů. Tak vedle našeho standardního „játrového salámu“ je tu výběr mezi uzenými i neuzenými typy, z nichž některé jsou určeny k mazání (Streichwurst), jiné ke krájení do nářezů (Schnittwurst), např. Landleberwurst, Hausmacherleberwurst, Kalbsleberwurst nebo s udáním původní provenience, dnes většinou ve funkci typové značky jako Thüringer, Braunschweiger, Frankfurter, Berliner, Kasseler, Hannoversche, Hessische Leberwurst aj.

Některé tovary jsou porcovány v dílcích převážně po 100 g; ty pak odpovídají - alespoň tvarem - našim jaternicím. Takovéto německé jaterničky, pokud jsou v krajové oblibě, musí však být odlišeny od tyčových forem deformací, např. Frische Leberwurst, Portionsleberwurst, Leberwurst nach Prager Art (Prager Leberwurst), popřípadě Münchner Bierleberwurst nebo Schlesische Wellwurst s rozmanitou úpravou prejtu.

Podobně k německé Blutwurst je nejčastějším protějškem naše tmavá (krvavá) tlačenka, především v druzích jako Hausmacherblutwurst, Bauernblutwurst, Schweinskopfblutwurst, Preßblutwurst, Schwarzer Preßsack, Fleischrotwurst, Thüringer Rotwurst, Zungenwurst nach Berner Art, Mainzer Blutmagen aj. Světlých tlačenek je méně, jsou známy spíše ve formě lisované ovarové hlavy (Preßkopf). Dnes ovšem neobstojí ani starší homonymní dvojice Speckwurst/“špekbuřt“, neboť česká zkomolenina, nahrazená již plně domácím termínem „tlačenka“, byla obecně rodovým apelativem, kdežto německý název se vztahuje výlučně na specialitu, zvýrazněnou vybranými kostkami tuku stejné kvality a velikosti.

Našim jelítkům odpovídá opět tvarem i náplní ponejvíce 150-200gramová Portionsblutwurst, resp. o něco menší Frische Blutwurst (rakouská Blunze), určená rovněž k bezprostřední konzumaci za tepla i za studena. Při všech těchto pokusech o třídění a srovnávání je třeba mít na zřeteli, že oba druhy, jaternice i jelítko, nejsou v německých zemích zdaleka tak populárními, ba reprezentativními typy jako u nás.

Nesouměřitelný je také sám pojem Wurst. Homonymní ztotožnění Wurst/vuřt (buřt), přenesená k nám ze staré Vídně, je povážlivě zúženo, neboť zachycuje pouze jednu stránku významu. Wurst je totiž v němčině nadřazený pojem, kterému v češtině nic neodpovídá. Proto je rovněž překlad Wurstwaren jako „uzeniny“ nejen nevýstižný, ale i neúplný, poněvadž německý termín zahrnuje i výrobky neuzené. Nejlépe tu vyhovuje sousloví „masné výrobky“, i když je poněkud širšího obsahu.

Aby byl pojem srozumitelnější, je nutno se seznámit alespoň zhruba s jeho technologickým pozadím. Obecně se v německé odborné literatuře dělí masné výrobky do tří hlavních kategorií, a to:

1. Kochwurst (výrobky z vařeného materiálu , zvl. vnitřností a krve,

2. Brühwurst (výrobky z čerstvého nebo studeného prátu, po nabíjení do střev většinou u zené a pařené) a

3. Rohwurst (výrobky ze syrového materiálu s náročným procesem zrání, uzené i neuzené, určené k mazání i krájení).

Z hlediska tohoto pojmového dělení, jemuž naše nomenklatura odpovídá jen okrajově, nehledě k častým změnám sortimentu i názvu v naší produkci, nutno posuzovat i pojmenování poddruhů nebo zcela konkrétních fabrikátů.

Tak již při dvojici Weichwurst/měkký salám musí být překladatel na pozoru. Naše měkké salámy, např. pražský, polský, pařížský, gothajský apod., jsou krájené, nářezové výrobky (schnittfeste Waren), v protikladu k trvanlivým druhům (ausgereifte Wurst). Německý název však značí totéž co Streichwurst (Schmierwurst), totiž mazlavě měkkou konzistenci, takže se salámová hmota nedá krájet, nýbrž pouze roztírat na chléb.

Sem patří typy Teewurst (např. specialita Rügenwalder Teewurst), Schmiermettwurst, některé druhy Zervelatwurst apod. Dělené zboží, nejčastěji po 100-150 g, reprezentují Portionswürste, Appetitwüstchen (Apetiter), které se zhruba kryjí a našimi čajovkami.

Ukázkou mylné překladové homonymie je kalková dvojice Mettwurst/metský salám. Tento název byl nesprávně spojen se jménem lotrinského města Mety (Metz) a začleněn do řady značkových provenienčních pojmenování podle vzoru berlínského, bratislavského, vinohradského... salámu. Ve skutečnosti jde o neporozumění slova Mettwurst. Tento název totiž označuje jak roztírané, tak také krájené zboží (např. Westfälische Mettwurst auf Grünkohl und Salzkartoffeln, přibližně „vestfálská libová klobása se zimní kapustou a vařenými brambory“). Jak je z příkladů patrno, jde u apelativa Mettwurst o výrobky z libového materiálu („Wurst aus magerem, gewürztem Hackfleisch“). Determinativ složeniny odkazuje k severní němčině (Mett = Fleisch, svalovina bez tuku) a k angličtině (meat). Tento „libový“ salám se vyrábí ve dvou konzistencích, a to tuhé k řezu a ohřívání, a mazlavé k roztírání na chléb. Odpovídá tedy tento „metský salám“ jednoznačně jen německému typu Teewurst/čajovka.

Podobně nelze ani deminutivum Würstchen (rak. Würstel) vždy plně ztotožňovat s naším pojmem párek (slovo vzniklé výpustkou z vídeňského „ein Paar Würstel“, ve starším jazyce ještě „byřtle“). Našemu typu párku (pražský, lahůdkový, spišský, frankfurtský) se nejvíce blíží druhy Frankfurter Würstchen/Würstel, Wiener Würstchen, Regensburger Würstchen. popřípadě jednodílné Bockwürste. Zcela jiného typu jsou Weißwürstchen nebo Münchner Rostbratwürstl, které odpovídají spíše různým druhům klobás.

K mylným homonymiím patří z této oblasti také termín Kasseler Kotelett, Kaßler Rippen-speer, Kaßler/kaselský kotlet. Jde o nakládaný, solený a uzený kotlet (rak. Selchkarree). Německý název však nesouvisí se jménem města Kassel, neboť bylo vytvořeno z příjmení berlínského řezníka Kassela, který kdy ještě neexistovalo umělé chladicí zařízení, uplatnil ve své dílně nový konzervační způsob.

Z oboru pekařského názvosloví je třeba v této souvislosti zmínit alespoň jeden markantní doklad. Je to homonymní pár Salzstange, rak. Salzstangerl/slaná tyčinka. Německé pojmenování označuje totéž co náš rovný „slaný rohlík“, neboť výrazy Hörnchen, resp. rak. Kipfel a Beugel jsou vyhrazena formám zaokrouhleným. Náš termín „slaná tyčinka“ nutno tedy přeložit ve shodě s německým územ podle okolností buď jako Bierstange, Weinstange podle situace použití, nebo jako Käsestange „sýrová tyčinka“, pokud je sýrová příměs ve výrobku zdůrazněna.

Závěrem k těmto homonymním mezijazykovým diferencím ještě poznámka k překladatelské praxi. Naskýtá se otázka, jak tedy měřit nesouměřitelné, jak překládat nepřeložitelné?

Odpověď není snadná. Existují vlastně odpovědi dvě, podle povahy textu. Máme-li co činit s přísně odborným projevem, je vždy možnost poznámky nebo jiné vysvětlivky; překladatel může vhodně upozornit v závorce nebo pod čarou na skutečný stav věci a nemusí se vydávat na nejistou půdu „faux amis“ různojazyčné homonymie.

V jiné pozici je překladatel beletrie, který nemůže jen tak beze všeho interpolovat poznámky a výklady do autorova kontextu, aniž porušil jeho osobitý rytmus. Nedovoluje-li povaha edice, aby se překladatel vyjádřil k věci v poznámkách na konci textu, je nutno volit podle charakteru předlohy takové vyjádření, které by čtenáři co nejvíce přiblížilo věcnou stránku pojmenování, ovšem tak, aby nebyl porušen situační, časový a místní kolorit. Základní podmínkou v obou případech však zůstává požadavek, aby se překladatel do detailu seznámil s věcným podkladem svého textu, dříve než přistoupí odpovědně k jeho přetlumočení.

Literatura:

  • Burýška J., Groh J., Hampl J., Hrdlička J., Hrubá M., Hruška L.,Šebela F. et al.: Naučný slovník zemědělský 1-13, Praha 1966-1992.
  • Der Neue Brockhaus. Leipzig, 1938.
  • Der Volks-Brockhaus. Leipzig, 1943.
  • Lopuchová, V.: Obchodní němčina pro řezníky a uzenáře. Agral, Praha 1994. Drosdowski, G.: Duden Deutsches Universalwörterbuch. Duden Verlag, BRD, 1989.
  • Ebner, J.: „Wie sagt man in Österreich?“ Duden Verlag, BRD, 1980. Haschka, C.: Zur Entwicklungsgeschichte der „faux-amis“-Forschung. Lebende Sprachen, 1989, 4.
  • Kühnel, H.: Kleines Wörterbuch der faux amis. Leipzig, 1979.
  • Krüger F. et al.: Fleich und Fleischerzeugnisse. Leipzig. Müller, W.: „Wie sagt man noch?“ Sinn- und sachverwandte Wörter. Duden Verlag, 1968
  • Parolková, O.: Tschechisch für Deutschsprechende. AZ servis, Praha 1994.
  • Schmidt W., Siebert A.: Die Fleisch- und Wurstwarenfabrikation, Nordhausen. Steinhauser, L.: Zapomenuté receptury masných výrobků. Last. Brno 1991.
  • Všeobecná encyklopedie 1-4. Nakladatelský dům OP Praha 1996.
  • Tomsa, J.: Praktická němčina pro řezníky. Praha 1942
  • Tschechisch. Sprachführer mit Insider-Tips. Ernst Klett Verlag, Stuttgart, 1995.
  • Valta Z.: Die österreichischen Prägungen im Wortbestand der deutschen Gegenwartssprache. Lebende Sprachen, 1980.
  • Valta Z.: Mezijazyková homonymie. Časopis pro moderní filologii. 1972.
  • Siebenschein, H. et al.: Německo-český a česko-německý slovník. SPN Praha 1988.

Copyright © Martina Loskotová preklady-nemciny.cz | uebersetzungen-tschechisch.net | německo-české a česko-německé překlady |