O češtině

Čeština je západoslovanský jazyk, příbuzný se slovenštinou, polštinou a lužickou srbštinou. Patří mezi slovanské jazyky, do větve rodiny indoevropských jazyků. Čeština se vyvinula ze západních nářečí praslovanštiny (přibližně konec 10. století). Česky psaná literatura se objevuje od 14. století. Dělí se na spisovnou češtinu, která je určená pro úřední komunikaci, a nespisovnou češtinu, která obsahuje dialekty a sociolekty včetně vulgarismů a argotu. Spisovná čeština má 2 podoby. Spisovnou a hovorovou.

Česky mluví cca 11,5 milionů lidí, přes 10 milionů. v Česku. Dnes, díky vystěhovaleckým vlnám v uplynulých 150 letech hovoří česky také desetitisíce emigrantů a jejich potomků. Jedná se převážně o Slovensko, USA, Kanadu, Německo, Rakousko, Austrálii, Ukrajinu atd.

Čeština je flektivní jazyk, který se vyznačuje komplikovaným skloňováním a časováním. K písemným záznamům použivá český jazyk latinku, jenž je obohacena o znaky diakritiky. Výslovnost má charakteristický pevný přízvuk a opozici v délce samohlásek a specifické souhlásky (ř).

Čeština je úřední jazyk Česka a Evropské unie. V úřední komunikaci je možno češtinu používat i na Slovensku. Spisovný standard je kodifikován Ústavem pro jazyk český Akademie věd České republiky.

Čeština se řadí mezi slovanské jazyky, a jeho kořeny vychází z rodiny indoevropských jazyků. Spolu se slovenštinou tvoří česko-slovenskou větev západoslovanských jazyků, mezi které spadá i polština, kašubština nebo lužická srbština. České jazykové území v rámci slovanských jazyků leží na západě.

Český jazyk se vyvinul na konci 1. tisíciletí ze západního dialektu praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako jery, nosovky, palatalizace nebo systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum). Avšak tyto prvky do konce 15. století postupně vymizely.

Písemné památky z nejstaršího období jsou sporadické. Číst a psát v tehdejší době uměli převážně jen duchovní. Funkci spisovného jazyka plnila latina nebo staroslověnština. První česky psanou památkou jsou dvě věty z listiny litoměřické kapituly r.1057 (přibližně 12. století) a zní takto - „Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu.“ Také se dochovaly glosy z chorální knihy svatojiřské (též 12. století), od neznámé jeptišky - „Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se válé. Lector Vituz je krásný kurvy syn.“ Věty byly psány primitivním pravopisem, jenž používal neupravenou latinku také pro zápis hlásek, jenž byly latině cizí.

Ve 14. století pronikla čeština jak do literatury tak úředního styku. V té době se objevují první česky psané knihy. Karel IV. objednal vyhotovení prvního překladu Bible do českého jazyka. Používal se tehdy se spřežkový pravopis. Na přelomu 14. a 15. století se objevil návrh pro reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem návrhu byl Jan Hus, ale není jasné, jestli byl též autorem.

Velký rozvoj prodělala česky psaná literatura po vynálezu knihtisku až v 16. století. Vzorem spisovného jazyka byla po dlouhá léta Bible kralická. Po porážce stavovského povstání roku 1620 zaznamenala postupný úpadek česky psaná literatura, který nastal díky nucené emigraci české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský a další.). Přesto i v této době česká literatura dále vycházela, avšak podléhala přísné cenzuře. Obnovené zřízení zemské zavedlo druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě - němčinu, jenž byla zrovnoprávněna s češtinou. Velký důraz na zavedení němčiny coby jednotného jazyka v zemích habsburské monarchie se objevuje v 18. století. tato snaha se však ukázala jako nereálná, protože česky mluvící obyvatelstvo bylo početné a po ztrátě většiny území poněmčeného Slezska mělo i tak nad německy mluvícími obyvateli procentuálně navrch. Zrušení nevolnictví umožnilo na konci 18. století vznik hnutí, které bylo označováno jako národní obrození.

Díky národním buditelům byla v průběhu 19. století opět vyzdvižena česky psaná literatura. Povinná školní docházka a vysoká gramotnost obyvatelstva způsobila, že spisovný jazyk přestal být záležitostí pouze úzké vrstvy Českého národa. Z různých pokusů o kodifikaci byla obecně přijata gramatika Josefa Dobrovského. Ta poprvé vyšla roku 1809. Pro obnovu české slovní zásoby přispělo také vydání pětidílného Slovníku česko-německého od Josefa Jungmanna. V té době se rozvíjela publicistika a umělecká tvorba, jenž se snažila přiblížit živému jazyku. Byly odstraněny pozůstatky zastaralého pravopisu Bible kralické. A spisovná čeština už v té době získala víceméně dnešní podobu.

Přesný počet slov v češtině není možné určit, protože je čeština živý jazyk a neustále se vyvíjí. Nicnémě má čeština cca 300 000 slovních kořenů. Nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého (první vydání 1935–1957) má asi 250 000 hesel. Obsahuje také slova, která mnoho lidí nezná, a neobsahuje naproti tomu některá obecně známá slova (např. vulgarismy). Zaměřuje se na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a novin. Slovník spisovného jazyka českého má přibližně 192 000 hesel.

[Zdroj: www.wikipedia.cz]

Mapa česky mluvících zemí

Copyright © Martina Loskotová preklady-nemciny.cz | uebersetzungen-tschechisch.net | německo-české a česko-německé překlady |